Dědeček, kapitola 8. — Honitba

Byl podzim a na strništi se válel opar bílej jak nohy starý báby. Vlaštovky vodtáhly pryč do Afriky a do oranic sesedávali krkavci čerstvě z Kremlu. Já seděl jsem mlčky na špricli a pozoroval skrz špehýrku, kterak stromy nad krchovem přeměňují svoje barvy do nádherna, dokud je čeledíni nepokáceli na dřeváky. Cibule byly téhle sezóny obzvláště opláštěné, tzn. zima přijde tuhá jak maso pět dní mrtvýho kance, pravil děda a naládoval brokárnu, řka: „Je čas jít chlapče… Víš, co máš dělat!“

Vzal jsem z truhličky svůj loveckej lísteček a pro dědu z poličky butilku starý myslivecký, vyběhl jsem za ním na rozbahněný rynek, kde již se to scházelo z celýho sousedství – všichni kamizoly přes maskáče, nejdřív lok z placatice a pak pára z plíce, v rukouch zbraň a pevnost v oku. Chlapácká fernetem nasáklá sprostota, vtipy o tvý starý a ten Babiš to je zase čůrák, ale vole, koho volit? Nad hlavou hlahol loveckých rohů z obecních tlampačů. Počal Hon.

V širokém rozestupu jak kůly v zuhnilém plotě, vlnivou šňůru střelců vytvořili fořti kol obory. A začali pálit do chvojí mezi trnky. Vtu vběhl mrtvý zajíc přímo mně pod kanady. Ležel přede mnou a v černý perle jeho oka zračil se smutek celku světa.

Prodírám se remízkem honcům v ústrety a plaším jim koroptnatou zvěřinu: z mlází vyskakují bažanti jak blechy z moudí, koroptve a křepelky, žluny, dudci a tetřevové vyletují kolmo vzhůru mezi svištící olovo, jsem zkrápěn střívky mrtvých fóglů, brečím a větřím chlast – lovci jsou tu. Někteří jsou již tak opití, že samovolně padají z posedů či zastřelují svoje švagry omylem do hlavy. Už už se těší na guláš! A hvozdem se nese floriantské pokřikování burácivého masakru. Dvojité hlavně houfnic míří mezi světla laně divoké – a právě laně se letos přemnožily, tzn. jsou škodné, takže dědeček dává lani headshot. Mláďata Káňat se taktéž přemnožila. Jezevce táhne z nory jezevčík Pavel. Pára stoupá z chlístance barvy kolem rozpůlené lišky. Sova exploduje v hnízdě. Sojka padá k zemi s ustřelenou hlavou. Ježek dostává pažbou.

Střelený jelen je gigantický tvor, ze kterého uniká pradávná prasíla a vratkou chůzí tvoří v prvním sněhu červená souhvězdí kapiček, až se zřítí k zemi. Dědeček jelenovi vkládá palcem do svíráku poctu myslivosti – úlomek větévky, avšak v posledním hryzu se zvířete zmocní ozvěna života a v posmrtné křeči mocně scvakne čelist. Od té doby chybí dědečkovi – a dobře mu tak – na pravé ruce palec.

Konec.