Dědeček, kapitola 2. — Sv. Daníček Netolický
Bylo ráno zlatavé jak pečeně s bramborem a na verpánku brunátněl brabec.
„Dědečku, vyprávěj mi o tom, když jsi byl malý jako já!“ vyhrknul jsem.
„Když jsem byl malý, jako jsi ty, měl jsem dědečka, jako jsem já: Akorát že jemu tehdá dějiny pochodovaly přes vejminek jako vojáci a celej vejminek mu rozdupaly… Víš, chlapečku, život je tanec nad smrtí… A teď jdi už spat.“
„Ale vždyť už je přeci ráno! Dědečku, vyprávěj, jak to tehdá bývávalo!“
„Jó tehdá bejvávalo všechno jináč: žadný igelitky nebyly, ani nic z toho, co znáš. Si představ: všechno, co potřebuješ, si tehdá nepotřeboval! To sis musel vyřezat z dubového proutku flintu, zabalit do topánku a vyrazit na špacír… A teď koukej dožrat ten pecen máslem!“
„A dědečku, vyprávěj mi o Babičce!“ naléhal jsem na dědu, bochníku plnou hubu…
Děda zdlouha zabafal doutnici, jeho pohled zesklovatěl otáčeje se hluboko do minulosti a dědeček počal rozpravovat o babičce: „Jó Babička… to byla pořádná sračka… nejhorší a nejprolhanější knížka, jakou jsem kdy čet… takhle to tenkrát rozhodně nebejvávalo, já ti to jednou všechno povim, ale teď už musíme jít do prdele kluku…“
Na parapeti švitořil rorýs, děda natáhnul sváteční tepláky a šlo se na bohoslužby. V kapličce byla zima a nuda. Zatímco na návsi voněl chmel a námel, nad oltářem čoudilo farářovo kadidlo a já a kluci jsme zpívali kancionály, konkrétně Otevři se nejsvětější srdce bohorodičky a oroduj za nás a nedej nám (ale našim viníkům) zhynouti v Pekle! Potom jsme spustili za doprovodu harmonia žalozpěvy z listu Filištýncům, strana osm, kniha 5 – žalozpěv apoštola Jeremesiáše, syna Jakobova a asi v padesáté kapitole, kde se praví o zemi Golgota zbrocené tratolištěm krve z ran Ježíše Krista, se mi začalo chtít chčít, jak jsem si dal ráno po šufánku podmáslí, v tom ale pisklavým hlasem sv. Daníček Netolický započal své kázání. Kázání o hříšnících, kteří jsou zkažení jako zkažené ovoce, hnilobná duše jejich jest a plna jest plazivých jazyků všelijakých nízkostí a nestoudností. Svatej Daníček Netolický ví, o čem káže, neboť nějaký čas trpěl jako kůň, jako poustevník na odlehlé poušti, konkrétně na Slovensku, kde se mu zjevil jakýsi zázrak, konkrétně hořící korbáčik, který vystoupil z hořícího kamene, a ten mu pak řka: Jdi člověče, a kaž dobro v Severních Čechách, kde jest semeniště nemocných oveček! A tak tu před námi káže dobro, celý bílý, zatuchlý a chudokrevný, latentní gay, svatý Daníček Netolický a v lavicích před ním, pohrouženi do svých fantazií, pokajíce a klečíce, brečíme, my, nemocné ovečky, amen.
Nějaký čas po tomto kázání byl v lese na Mrchovém kopci sv. Daníček upálen a byla potom úroda toho léta nadmíru bohatá…