Dědeček, kapitola 9. — Pražáci
Byl duben a na proutkách pučela koťátka. Děda vytáh pod ořešák křesílka, páč se stavil Jarda Kozlátko. Já jsem seděl opodál a poslouchal vydatně jejich rozprávku, abych všechno věděl…
Dědeček: „A co ten pražák vodnaproti, jak vzal barák po Láďovi Barantálovi, to je asi ňákej trochu čůrák, ne? Sem slyšel že je to synátor ňákýho senátora.“
Jarda Kozlátko: „No tak to je hroznej čůrák! Těžkej pan vatař to je, bambilióny na kontě, vanu si vozí v bávu, každou chvíli ňákej večírek s vohňostrojem, celej vejkend dělá randál s tou svou husqarnou, do toho tam píčuje stádo jorkšírů, jak u dementů. Celá rodinka je pěkně jebnutá: ta jeho fuchtle – primadona největší, blbá je jak pučtok a líná až na půdu, furt si válí doma šunky, nanejvejš vytáhne řiť, aby si sjela do fitka károu jak kráva. Haranti celý leklý vyšisovaný, prej sou alergický na jídlo a když tě potkaj, neřeknou ani bů. Ten pičus jejich fotr chce skoupit pozemky starý Kyblicový – von má velký voči a Kiblicová holou prdel, protože všechny její lováky prosmažil milej vnouček Kobra, fet a jeď, víš jak! No tak mistr pražskej čůráček bude vlastnit celej ten flák za kapličkou a už tam má vydlábnoutou ďouru na bazén, přibude saunička pro haranti, sólárko pro ženušku plus další vyfikundace. Onehdá za mnou přišel, voháklej jak na golf, polobuzerant jeden a prej jestli bych mu nesvařil ňákej vingl na céóčku, tak mu poudam, že proč né, když z toho kápne ňáká almužnička, tak von s tim příde a člověče ten profil byl z hliníku, tak mu řikam, že to se snad posral jako – takle jsem mu to teda neřek – ale víš co, hliník! Čůrák. Minule jsem mu tam jen tak čuměl přes zeď a co nevidim: ten mamrd si chce něco fiknout na cirkulárce, jenže to je těžký pořízení, když jseš vocas z kanceláře, lempl a nemakačenko! No tak nejdřív čumí na řemen, pak do mobilu, chodí kolem toho jak študák kolem jebání, konečně to roztočí, přiloží špalek na kotouč, pročež ten mu vyletí pět metrů do luftu – ty vole, von ho tam cpal z druhý strany! Pak volá někam na servis a jde vod toho a vodpoledne už mu tam mladej hňup Žežulkovic krájí kulatinky, chudák slabomyslenej.
Tudle jdu s dvoukolákem vylejt ňáký hovna do Labe a na koho tam nenarazim, zase von, ta pražská píča, sedí si tam na rybách. Tos neviděl – celej vobalenej v maskáčích, aby ho ty ryby asi neviděli nebo co, před sebou dvě stě prutů – žádný obyčejný udičky, ale ultra lehký samovysouvací kevlarový , co prej vymysleli vědci z NASA, všude kolem ňáký rybí radary, svítící vezírky, teleskopický píčovinky, sedí si tam v takovym rozkládacim gaučíku, poslouchá mrdky z rádia, do toho mu tam pípá elektronickej splávek, na roštu vesele pískaj buřty a pozor, teďkonc to nejlepšejší: za nim ve křoví nafukovací chemickej hajzl! Čůrák!
Tak co dědku, kdy zas pudem na ryby, že bych koupil basu?“
Dědeček: „Zejtra. Dneska je středa.“
Jarda Kozlátko: „Jo vy máte mariáš s chlapama, sem uplně zapomněl, že už je středa. Hele, my o vlku…“
Pražák: „Dobrý den sousedi, to je dneska ale nádherně, konečně jaro, nechcete se stavit na grillování, mám doma tři dny naloženou panenku a chlazenou plzíňku?“
Jarda Kozlátko: „Dobrej ,… ále tak,… když jsme ti sousedi, … tož já bych se stavil!“